Strategické hazardní hry v Perském zálivu: Mohly by USA převzít kontrolu nad jižními ostrovy Íránu?

Úvod: Nový bod vzplanutí v Perském zálivu

S eskalujícím napětím ve válce mezi USA a Izraelem proti Íránu se vojenské zaměření přesunulo do strategických vod Perského zálivu. Nedávné americké údery zaměřené na ostrovy Kešm, Kiš a Abú Músa spolu s těžkým bombardováním pobřežních měst, jako je Bandar Abbás, znovu nastolily kritickou geopolitickou otázku: Plánuje Washington územní zábor íránského území?

Ačkoli by takový krok byl dramatickou vojenskou podívanou, bezpečnostní analytici varují, že strategické odměny mohou být daleko převáženy ohromujícími náklady a politickými riziky. Možnost pozemní operace se poprvé objevila v březnu, když se objevily zprávy o přípravách ministerstva obrany na nálety na ostrov Charg – epicentrum íránského vývozu ropy. Ačkoli memorandum o porozumění podepsané 17. června tyto obavy krátce utišilo, nedávné komentáře prezidenta Donalda Trumpa, který odmítl takové operace vyloučit, vrátily tento scénář zpět do popředí mezinárodních bezpečnostních diskusí.

Taktická realita: Schopnosti vs. udržitelnost

Z čistě technického hlediska disponují Spojené státy ohromnou námořní, leteckou a obojživelnou silou potřebnou k dobytí íránských ostrovů. S přibližně 50 000 vojáky rozmístěnými po celém Blízkém východě si USA udržují logistickou infrastrukturu pro rychlé obsazení. Odborníci však rozlišují mezi samotným dobytím území a schopností jej udržet.

Andreas Krieg, docent bezpečnostních studií na King's College London, poznamenává, že zatímco malé základny jako Hengam by mohly být rychle dobyty, větší ostrovy, jako je Kešm, představují jinou výzvu. Blízkost Kešmu k íránské pevnině ho činí zranitelným vůči neustálé dělostřelecké palbě, útokům dronů a raketovým palbám. V důsledku toho by jakákoli americká posádka na těchto ostrovech nebyla bezpečnou základnou, ale spíše cílem podrobeným neustálému úbytku.

Lidské a politické náklady okupace

Obojživelná kampaň tohoto rozsahu by vyžadovala obrovské nasazení lidských sil. Odhady naznačují, že i „omezená“ operace by vyžadovala 5 000 až 10 000 pracovníků, včetně bojových jednotek, ženistů, lékařské podpory a jednotek protivzdušné obrany. Logistický řetězec potřebný k zásobování těchto jednotek – překračování vod plných íránských min a dronů – by z mise udělal spíše neomezený závazek k udržení zásob než taktické vítězství.

Kromě vojenských rizik by byla významná i politická odveta uvnitř Spojených států. Nader Hashemi, profesor blízkovýchodní politologie na Georgetownské univerzitě, naznačuje, že domácí politické náklady, zejména na základně „MAGA“, by byly obrovské. Strašidlo „věčné války“ a srovnání s válkou v Iráku činí z územní okupace vysoce rizikový risk, který je jen málokdo ve Washingtonu skutečně ochoten podstoupit.

Strategický klam obsazení ostrovů

Ústředním argumentem pro obsazení ostrovů je často touha zajistit Hormuzský průliv a zajistit svobodu plavby. Analytici však tvrdí, že okupace ostrova ve skutečnosti neutralizuje schopnost Íránu narušovat lodní dopravu. Íránské raketové baterie, odpalovací místa dronů a velitelská centra IRGC jsou z velké části mobilní nebo ukrytá hluboko v pevnině.

Aby USA skutečně zabránily Íránu v uzavření průlivu, musely by obsadit významnou část jižního pobřeží, čímž by se námořní spor fakticky eskaloval do totální pozemní války. Bez takové eskalace by USA jednoduše držely „politické závazky“ – území, která poskytují malou strategickou výhodu a zároveň vyzývají k neustálé íránské odvetě.

Globální důsledky pro energetiku a obchod

Důsledky amerického obsazení by sahaly daleko za bezprostřední bojovou zónu. Územní zábor by Teherán vnímal jako definitivní akt agrese, který by pravděpodobně spustil totální úsilí o zaminování Hormuzského průlivu a útok na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. To by způsobilo prudký nárůst světových cen ropy a pojistného pro komerční lodní dopravu.

Takový krok by navíc napjal vztahy se státy Rady pro spolupráci v Perském zálivu (GCC). Ačkoli si tito spojenci přejí bezpečný Hormuzský průliv, obávají se, že by se z nich stala základna pro americkou okupaci, protože se obávají, že by se jejich vlastní území stalo primárním cílem íránské odvety. To, co začíná jako mise na ochranu obchodu, by nakonec mohlo skončit trvalou destabilizací nejdůležitějšího energetického koridoru světa.